Chapter 7 - Birthday

22. září 2014 v 19:28 | Bramborka |  I need you today, tomorrow and forever!




Pohled: Jennie

"Michaeli, tak já jedu, ano?" nakoukla jsem do jeho ložnice, ale on nikde nebyl vidět.
"Michaeli?" zavolala jsem ještě jednou, ale stále se nikdo neozýval.
"Kde jsi?" zpanikařila jsem. Nikdy se nestávalo, že by se tak dlouho neozýval. Většinou jsem věděla o každém jeho kroku. No, občas mi hlásil i to, kdy se chystá na toaletu.


"Co je ti?" přiklekla jsem k němu, jakmile jsme ho uviděla klečet na podlaze v jeho koupelně. Byl skoro průsvitný a své nádherné vlasy měl zpocené a přilepené ke spánku.
"Nevím, asi jsem těhotný," zakňučel a chytil se za hlavu.
"Kdy naposledy jste měl pohlavní styk?" zamračila jsem se. Dala jsem mu ruku na čelo, úplně hořel. Vůbec se mi to nelíbilo. Vypadal, jako by měl každičkou chvilku umřít.
"Jennie!" Zhrozil se.
"Klid, dělám si srandu!" Aspoň jsem si to nalhávala.
"No, to doufám, nebo si to s tím přespáváním ještě rozmyslím," zakuňkal a sklopil oči. Nechtěl nebo nemohl se na mě podívat.
"Stejně nikam nepůjdu," pohladila jsme ho po vlasech a pomohla mu vstát.
"Po - pohádali jste se?" zakuckal se.
"Kdy přestaneš být tak tvrdohlavý a jednou si sám zavoláš doktora?"
"Na to jsem se tě neptal...!" zamračil se. "Počkej," zastavil mě, když jsem ho chtěla dotáhnout do postele. Došel si ještě k umyvadlo. "Ach jo," zakoulela jsem očima a pustila mu vodu. Musela jsem ho podepírat, aby se vůbec opláchl.
"Jak dlouho je ti takhle špatně?"
"Jen chvilku." Nevěřila jsem mu.
"Ty jsi tak tvrdohlavý!" Šťouchla jsem do něj, jen lehce, ale on byl tak slabý, že málem upadl.
"A honem do postele!" zamračila jsem se.
"Ale..."
"Žádné ale, Michaeli! Buď hodný a nezlob!" Zastavil se. "A ty buď tak hodná a nemluv se mnou jako s malým děckem!"
"Když se tak chováš!" Posadila jsem ho do postele.
"Musíš se převléknout, máš to propocené," zkoušel něco namítat, ale já ho umlčela a odběhla jsem do jeho šatny, ve které jsem se mu často schovávala.
"Tady," podívala jsem mu bílou košili.
"Jenn," zaprosil.
"Miku, prosím, jen se obleč, já ti donesu prášek, zavolám doktora a bude ti dobře, uvidíš," pohladila jsem ho.


"Jennie, mám jen horečku. Nepotřebuji doktora," namítal a pokoušel se stahovat si tričko.
"Počkej," sehnula jsem se. "...pomůžu ti," přetáhla jsem mu tričko přes hlavu a snažila se nekoukat na jeho tělo.
"Donesu ti ten prášek," usmála jsem se a vzala jeho špinavé věci, aby Marie neměla starosti navíc a odešla jsem do kuchyně.
"Ty jsi ještě tady?" divila se Marie.
"Michaeli mi dělá starosti," přiznala jsem.
"Oh, Jennie," pohladila mě po tváři a usmála se.
"Michael bude v pořádku, jen se musí smířit s myšlenkou, že už nejsi malá." Vzala jsem dva prášky na utlumení horečky a sklenici vody. "To není kvůli Dannymu. Vypadá jako by měl umřít, má horečku a nechce abych zavola doktora. Však ho znáš," povzdechla jsem si.
Marie položila vařečku, sundala si zástěru a chystala se, že na něj vlítne." Chytila jsem jí za ruku.
"Marie, to je v pořádku. Postarám se o něj."
"Jennie, vždyť máš osmnácté narozeniny. Měla bys dělat něco jiného než se tu motat kolem tvrdohlavého, umíněného chlapa,který si myslí, že všechno zvládne sám!" rozčilovala se.
"No, to už je náš Michael. Marie, on by kolem mě lítal také, vlastně už to dělal. Dlužím mu to..."
"Nedlužíš mu vůbec nic."
"Já myslím, že ano," vděčně jsem jí zmáčkla ruku a vydala se za ním.


Otevřela jsem dveře a v posteli jsem viděla ležícího, nemocného anděla.
"Už spíš?"
"Ne, čekám až přijde má dobrá víla a dá mi prášek," usmál a snažil se posadit. Nešlo mu to.
"Neblázni hned jsem tam." Dala jsem mu prášek. "A teď si lehni a spi," vstala jsem od něj a sklenici s vodou. "Až mi něco povíš," poklepal si rukou vedle sebe. Posadila jsem se. "Copak bys rád věděl?"
"Pohádali jste se s tím chlapcem?" zajímal se a jako obvykle neřekl Dannymu jménem, i když ho moc dobře znal.
"Nepohádali."
"Tak v čem je problém? Přeci jsem ti dovolil, abys u něj dnes přespala," zamračil se. Ten nápad e mu nelíbil, ale Marie ho nějak přesvědčila.
"Problém není v ničem, jen tu chci zůstats tebou a ujistit se, že budeš v pořádku," přikryla jsem ho a chtěla odejít.
"Máš narozeniny..."
"To už mi říkala Marie. Já vím, že mám narozeniny a mým přáním je, abys byl pořádku. Odešla jsem z jeho pokoje než mi stihl můj nápad vymluvit. On to moc dobře uměl.
Stála jsem ve svém pokoji, dívala jsem se do zrcadla, které odráželo téměř dospělou ženu. Hnědé vlasy měla stažené do ozdobného drdolu a v něm se třpytil ozdobný hřeben. Její sytě zelené oči byly zalité slzami a její tělo bylo oblečeno do nádherných modrých šatů připravených přesně pro dnešní noc.
Dnes jsem měla v plánu udělat obrovskou změnu. Chtěla jsem zahodit své dětství a stát se ženou. Přijmout muže a já se domnívala, že Danny bude ten pravý. Myslela jsem, že bude ten muž se kterým přijdu o své panictví. Michael tomu říká čest. Nebyla jsem s ním od malička, ale stejně mi stihl dát přednášku o sexu, ne, on tomu neříkal sex, pro něj to slovo bylo téměř urážkou, on tomu říkal milování.
Vytočila jsem Dannyho číslo. "Prosím?" ozvalo se ze sluchátka a mé srdce se rozbušilo, tentokrát strachem.
"Ahoj, Danny, to jsem já. Chtěla jsem ti říct, že..."
"..., že už si na cestě? To je super, Jennie, všechno už jen připravené. Už čekáme na tvůj příjezd." V jeho hlase jsem slyšela úsměv. Do háje!
"Danny, poslyš, strašněmě to mrzí, ale dneska nepřijedu." A bylo ticho.
"Danny, já..."
"Ne, to je v pohodě. Jen jsem si s tím dal práci. Zase ti to nechce dovolit?"
"Ne, tak to není. Michalovi se udělalo zle a má horečku, chci zůstat a ujistit se, že bude v pořádku. Vím, že se to nedá omluvit, ale je mi to líto. Doufám, že to pochopíš." Ale Danny to nepochopil, jen si odfrkl.
"Seš si jistá, že nesimuluje?"
"Víc než jistá! Já ti to vynahradím, slibuji."
"Jennie, to říkáš vždycky a vždycky nám do toho něco vleze nebo spíš někdo. A upřímně Jennie, nebýt toho, že on by ti mohl dělat tátu, tak bych si myslel, že jsi do něj zamilovaná," hystericky se zasmál. Slza mi stekla po tváři. "To jo," smála jsem se taky, ale spíše ze zoufalosti.
"Omlouvám se."
"Jennie, miluji tě," řekl a zavěsil. A já byla ráda, nevím, jestli bych byla schopná mu říct to samé.
Ještě chvíli jsem v ruce třímala telefon a hleděla do zrcadla. Pozorovala jsem každou slzu,která mi stekla po tváři a dotkla se mých úst. "Co jsi to vyvedla, Jennie?" zanaříkala jsem a lehla si na postel.
"Jennie?" Někdo zaklepal na dveře. Protáhla jsem se, musela jsem usnout a ani nevím jak nebo kdy.
"Něco s Michaelem?" vyskočila jsem z postele a šla odemknout.
"Michael spí jako nemluvně, alespš jsem se chtěla zeptat jestli jsi v pořádku," dívala se na mě ustaraně. Co jsem jí měla říct?
"Jen jsem usnula," usmála jsem se.
"S Dannym všechno v pořádku?" Opřela jsem se o futra a dívala se jí do očí, přemýšlela jsem, co podle ní znamená: v pořádku.
"Vše je, tak jak má být,"snažila jsem se neznít smutně, ačkoli jsem se tak cítila.
"Slíbila jsem mu, že mu to vynahradím," dodala jsem ještě.
"Tak dobře, přišla jsem ti říct, že jdu na chvilku ven s Rosou a kdyby jste něco potřebovali, tak víš, kde mě najít," pohladila mě a odešla. Dívala jsem se za ní a tiše jí záviděla.


8. kapitola

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama