Chapter 7 - The Truth

6. června 2013 v 22:16 | Bramborka |  Na poslední okamžik!

"Sam je naše nová hospodyňka?" zeptal se Blanket.
"Ne, Sam bude zpívat na tatínkových koncertech," šťouchl ho do bříška. "A co to tady vyvádíte?" zeptala se Paris, která se otočila na Prince a potutelně se usmála. Uniklo mi snad něco?
"Snažíme se udělat snídani," řekl Michael zoufale.
"Palačinky?" zeptal se Princ a přistoupil k lince. Stoupl si na špičky a bez varování mi sebral zástěru.
"Héj!" protestovala jsem se smíchem. "Vařit mám já!"
"Palačinky mám docela rád, ale nerad bych je jedl příští rok!" vyplázl na mě jazyk a pokynul mu rukou, abych ustoupila.


"No jo, celý táta!" zamumlala jsem.
"Hej, já to slyšel!" zasyčel Michael.
"Princi, ty umíš palačinky?"
"Jo, Lucy nás něco naučila," pokrčil rameny.
"Ona se vrátí," zašeptal Michael.
"Já vím, jen už aby to bylo. Mám Sáru rád, ale někdy bych jí..." zaksichtil se. Michael se na svého syna zamračil a on se tvářil jako hotový andílek.
"... strčil do bazénu," vymyslel si a Michael přikývl. "Hodný."
"Takže se posaďte a my uděláme snídani. Uděláme takové palačinky až se budete za ušima olizovat!" vyháněla nás Paris a Blanket přikývl.
"Ale," namítal Michael, který měl o ně strach.
"Tati," zamračil se na něj Princ.
"Jo, já vím! Už jsi dost starý na to, aby ses o sebe dokázal postarat sám." Otočil se na mě.
"Jdeme nebo v tom bazénu skončíme my!" zanaříkal a vedl mě někam jinam.
"Máte úžasné děti."
"Já vím," povzdech si, když si sedal na hnědou pohovku. Posadila jsem se vedle něj.
"Chybí jim matka."
"Řekla bych, že dokonale zastupujete oba a měla jsem pocit, že i kouzelnou vílu."
"Snažím se dělat vše, co je v mých silách, aby byly šťastné. A jsem Michael!"
"Ty máš děti?" podíval se na mě.
"Ne, jen jsem chtěla vidět, jak se budete - budeš tvářit."
"Takže žádný rozzuřený manžel tě nehledá?" zajímal se.
"Ne, žádný manžel, ani přátel," přiznala jsem, s ním bylo tak jednoduché být sama sebou.
"Tak před čím utíkáš?"
"Nevím, jestli to pochopíš," zadívala jsem se na něj.
"Zkus to."
"Jde o mého otce..."
"Prosím pokračuj."
"... tak tedy. Začnu od začátku. Když jsme byli s Elizabeth malé, tak jsme měly báječnou rodinu, nebo jsme si to alespoň myslely. Byly jsme šťastné. Já jsem byla spíše taková ta naivní panenka, která s ní o tom, že si pro ni jednoho dne přijede princ na bílém koni a oni spolu budou žít šťastně až do smrti, ale Elizabeth ne. Elizabeth byla na svůj věk velice vyspělá. Myslím tím rozumově. Viděla věci, které já ne, nebo jsem je spíš nechtěla vidět. Vždy jsem si myslela, že naši jsou dokonale šťastní, ale jak jsem vyrůstala, tak jsem začala vidět víc. Třeba to, že se naše maminka s tatínkem nijak nedotýkají. Jakoby se už nemilovali a pak jsem častokrát, když Elizabeth spala, slyšela, jak se hádají. Vždycky jsem probrečela celou noc. Nemohla jsem spát. A když byl den a já se chtěla maminky nebo tatínka zeptat, co se děje. Tak se k sobě chovali úplně jinak. Pořád si říkali miláčku, beruško, zlatíčko a tak, ale brzy jsem poznala, že je to jen maska, kterou udržují před svým okolím. Táta si chtěl za každou cenu udržet nálepku: Báječný manžel a otec, i když jím nebyl. Tedy, tehdy jsem to tak ještě neviděla. Brala jsem to tak, že má moc práce a nemůže s námi trávit tolik času. Někdy večer mi předčítal pohádky. No... a jednou večer," polkla jsem slzu

"... jednou večer, když jsem viděla maminku, jak si češe své krásné vlasy, tak jsem za ní šla a ona mě objala. Schovala mě do své náruči. Milovala jsem její obětí. Nikdo jiný mě tak neobjímal. Šeptala mi do ouška, jak moc mě miluje a že vše bude dobré. Smála se. Smála se tím nádherným smíchem, který když slyšíš, tak ti naskočí husí kůže a ty máš pocit, že z toho nádherného smíchu ohluchneš. A pak přišel táta. Motal se a já se smála... myslela jsem si, že to dělá proto, abych se smála. Jako to dělal dříve. Podívala jsem se na maminku, ale ona se nesmála. Byla zděšená. Nerozuměla jsem jejímu výrazu. Chtěla jsem se zeptat, co se děje, ale ona mě poslala do mého pokoje. Pokoušela jsem se jí ještě zeptat, ale ona mě tam pořád posílala. Nevěděla jsem, co dělat. Postavila mě a já utíkala do svého pokoje. Pořád jsem se na ní otáčela. Chtěla jsem vidět její úsměv, který mě uklidní, že bude vše v pořádku. Ale žádný se na její tváři neobjevil. Dívala se na mě se strachem v očích. Táta na ni něco křičel a ona stále opakovala, že mu to vysvětlí a pak jsem slyšela ránu. Otočila jsem se a viděla tu nejhorší scénu na světě. Připadal jsem si jako ve své nejhorší noční můře. Viděla jsem... Viděla jsem..." hlas se mi třásl a slzy - jedna za druhou stékala po mé tváři. Nedokázala jsem se podívat na Michaela. Natáhl svou ruku a pevně stiskl tu mou. To mi dodalo sílu pokračovat.
"...viděla jsem maminku, jak leží na zemi, tekla jí krev a táta stál nad ní. Chtěla jsem začít křičet. Chtěla jsem se za maminkou rozeběhnout. Přesvědčit se, že se mi to jen zdá. Chtěla jsem vědět, že je v pořádku, ale někdo mě zastavil. Elizabeth mě popadla do náruče, i když byla stejně stará jako já. A vynesla mě do pokoje. Stále mě utěšovala, ale ani jednou neřekla, že maminka bude v pořádku, že když se ráno probudím, tak to bude ona, kdo mě probudí s úsměvem a přivítá pusinkou na čelo." otřela jsem si slzu.
",,a od té doby to šlo z kopce. Táta se uzavřel do sebe, Elizabeth si vypěstovala sebevědomí a já jsem si připadal zatracená. Táta začal tvrdě pracovat. Připadalo mi, jakoby se tím snažil odpracovat, to co provedl. Myslel jen na sebe. Ano, sice jsme měly ten nejvyšší komfort. Chodily jsme na ty nejlepší školy, ale neměly jsme rodinu. Neměly jsme otce. No a před půl rokem mě táta seznámil s Patrickem Swanem. Pracuje s ním ve firmě a táta mu ji chce jednou předat, ale chce také, aby zůstala v rodině. Vyvíjel na mě tlak, abych si ho vzala a já věděla, že by mě k tomu dříve nebo později donutil. Zlomil by mě tak jako maminku. Bránila jsem se, ale postupně jsem se s tím začala smiřovat. Patrick není zlý, ale přehlížel mě. Kdybych si ho vzala, tak by na prvním místě byla vždy firma, pak kolegové v práci a já někde hluboko ve spod jeho seznamu. To jsem nechtěla. Nechtěla jsem dopadnout jako maminka. Před týdnem mi táta oznámil, že půjdeme na večeři, kde stvrdíme naše zasnoubení. Takže v podstatě smlouvu. Liz viděla, jak moc jsem z toho nešťastná. Řekla mi, že by jí nevadilo se za Patricka provdat. Měla ho ráda, i když jsme s Elizabeth na první pohled úplně stejné, tak uvnitř jsme jiné. Ona není zlá. Jen má jiné priority a je tvrdší. Dokáže si dupnout, ale já nikoli. A pak jsme dostaly nápad. Patrick nás dvě od sebe nerozeznal. Elizabeth mi řekla, že pracuje pro tebe a já pochopila, proč s tím dělá takové tajnosti. Táta nechtěl, abychom se my dvě někdy v životě živily naším nadáním. Zpěvem či tancem. Připomínalo mu to maminku a také to, co provedl. Rozhodly jsme se, že se vyměníme, ale já nevěděla, jak moc to pro mě bude těžké. Neměla jsem tě ráda. Nebyla jsem jako Elizabeth. První zkoušku jsem chtěla utéct. Jak takž jsem si pamatovala text písničky, ale když jste - jsi začal zpívat, tak jsem zapomněla i to jak se jmenuji. Učaroval mě tvůj výraz, to procítění, se kterým si zpíval a ten úsměv. Připomnělo mi to maminku. Omlouvám se, že jsem se chovala jako nevychovaný fracek!" Omluvila jsem se a sklopila pohled. Žasla jsem nad tím, jak snadno jsem mu to všechno řekla. Michaela skoro vůbec neznám, i když bych to teď moc chtěla.
Prsty mi nazdvihl hlavu a já se mu zadívala do očí. Na tvářích měl stopy od pláče. Zase jsem ho rozplakala.
"Děkuji," zašeptal.
"Za co?"
"Za to, že ses mi svěřila, i když je to po tebe těžké."
"Takže mě nepošleš domů?" Usmál se.
"V žádném případě!" V očích se mu nebezpečně zablýsklo.
"V tom případě děkuji já," usmála jsem se na něj. Váhavě natáhl ruku a otřel mi poslední slzu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama